Tento článek jsem psal na nádraží do mobilu, když jsem hodinu čekal na vlak.
Vzpomínám si, jak jsme doma měli krabičku, do které vedl kabel od telefonu a po chvíli kvílení se náš první počítač za 30 000 Kč připojil k internetu. Pokud někdo z rodiny chtěl jít na internet, telefon byl mimo provoz. Zároveň o jeho připojení musela vědět celá rodina, aby náhodou někdo nezvednul sluchátko. To by vedlo k přerušení spojení. Platilo se za každou minutu a tak se všechno řešilo rychle. Od rodičů jsem měl tehdy povolen půlhodinový přístup a někdy jsem mohl surfovat i hodinu. Být na internetu bylo něco tak výjimečného a drahého, že jste byli rádi za každou minutu strávenou tam. Tento zázrak mělo doma z počátku jen několik vyvolených. Běžně se přistupovalo k internetu ze školy nebo práce.
Když nad tím teď přemýšlím, připomíná mi to babičku, která mi vyprávěla o jejím mládí, kdy měla jen jedna rodina z celé vesnice auto. Nebo to, že elektřina v domech na vesnici nebyla běžná.
Na internetu jsem především posílal zdarma SMS a četl si noviny. Úžasné bylo hlavně to, že se zaplatilo za připojení a obsah celého internetu byl na dosah ruky zdarma. Dnes je internet samozřejmostí. Stejně jako za plyn nebo elektřinu se za něj platí paušálně. Připojit se můžete kdykoliv a na jak dlouho chcete. Doba, kdy někdo zvednul telefon a připojení se přerušilo, jsou nenávratně pryč.